Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Už jsem to několikrát psala – chceme trávit více času spolu. Vyrazili jsme proto do divadla. Na muzikál. Evitu.

Nejsem, koneckonců jsem nikdy nebyla, příznivcem divadel a prken, co prý znamenají svět. Po každé další návštěvě se v tom ujistím. No nicméně – chtěla jsem muži udělat radost (rozuměj – abych nezatrhla každou kulturu, kterou navrhne), vyrazili jsme tedy. Už to nikdy, NIKDY, neudělám. Ani z lásky.

Už prvních pár tónů mi ukázalo, že následující DVĚ hodiny budou terorem pro můj sluch. Ve chvílích, kdy diváci kolem mě zadržovali dech, jsem se nemohla ubránit velmi tichým výbuchům smíchu. To byla první polovina. V té druhé mi hlavou běželo jediné – proboha už umři! Neumřela. Ani poprvé, kdy už to s Evitou vypadalo bledě ani po DVACETI minutách. I na smrtelné posteli pištěla ze všech sil, jako za dob své největší slávy.

Neznat děj, nebylo by nám moc jasné, co tím chtěl režisér říci. Vědět předem, co čeho jdu, vezmu si špunty do uší, protože zlaté kino, kde mají volume moc doprava.

Andrew, vím, že jsi hudební génius a spousta věcí v tomhle kousku se povedla, chovám k Tobě úctu, ale tohle byly dvě nejdelší a nejúmornější hodiny mého života. Vážené dámy herečky, vážení pánové herci – určitě jste skvělí, ale ani při největší snaze na světě to nedokážu ocenit. Promiňte, jsem pravděpodobně ten největší kulturní izolant a barbar, který se narodil.

Téměř vždy se na povrch prodere obrovský problém, splníte-li si sen. Či dva. Milion. Znáte tu euforii, že? Žijete si svůj sen, za kterým jste tak dlouho šli, dřeli a obětovali pro něj spoustu času. Stálo to za to, rozhodně. Je to skvělý pocit. Ten nejskvělejší, dalo by se říct.

ALE CO TEĎ?

Problém, o kterém mluvím je ten, že každé splnění snu vytvoří další a další, které jsou větší než ty předchozí. Začarovaný kruh plný radosti, vypjatých emocí a obětí.

Chtěli jste něco dokázat na domácí půdě a povedlo se? Zaručeně pak budete chtít cestovat po celém světě, proplouvat světovou gastronomií a jen tak ležet ve stínu olivovníku, číst si a popíjet při tom prosecco.

Je to prostě tak. Vždycky chceme víc než máme a často i pravý opak.

Přepínám mezi dvěma okny internetového prohlížeče. Mezi menu restaurace a slovníkem. Španělským.

Nejsem zrovna zastáncem poukázkových Vánoc (už), avšak v naší domácnosti proběhly nevyřčená přání a sliby, o kterých se sice nemluví, ale víme o nich. Budeme spolu trávit víc času. Aktivně. Ve společnosti. Jakkoliv jinak, než sledováním televize. Proto jsem pro tentokrát podlehla a nechala zarezervovat termín ve španělské restauraci. Dle Maurerova výběru jedna z nejlepších. No proč ne? Uděláme konečně trochu krok stranou od našich prověřených jídelních lístků.

A proto tu teď sedím, překládám jednotlivé složky tapas slovo od slova, abych muže mohla připravit na to, co nás čeká. Připadám si trošku jako trolt a neználek. Můj repertoár španělských slov je bohužel smrsklý pouze na jediné – nada neboli nic :)

Musím přiznat, že i když experimentuji ráda, mě tentokrát velmi těší, že menu je již dané a my si nebudeme lámat jazyky ve stylu chesekaků a krém bré z Prostřena.

 

Plnění slibů

Slíbíte si s kamarádkou, že společně skočíte na kafe. Dohodnete se, že půjdete ve středu odpoledne cvičit. Slíbíte si, že (tentokrát už opravdu) budete žít zdravě. V práci slíbíte, že se skutečně pustíte do toho dlouho odkládaného projektu. ….roztřídíte fotky….přišijete knoflík….budete si s dětmi více hrát….zavoláte babičce. SLIBY.

Dokážete je plnit? Nebo se odpoledne přistihnete, že místo kávy s kamarádkou sedíte u televize a usrkáváte ji z šálku sama a zajídáte jí dortem, fotky leží zaprášené v krabici, děti si opět hrají bez vás? Možná vás od toho přemýšlení vyruší telefonát od babičky, která raději zavolá sama, protože ví, že by se nedočkala. Co vlastně zapříčiní to, že mnoho z nás nedokončí to, co slíbí? Ať už blízkým, kolegům nebo sám sobě.

Slib je vlastně takové převlečené předsevzetí. A vzhledem k tomu, že je UŽ 13. ledna, nastal pravděpodobně čas, kdy většina na světě daných předsevzetí/slibů vylétá do vzduchu a je zapomenuto, myslím, že je na čase takové malé připomenutí toho, že jste si je dali :)

Máte se rádi? Ano? A na kolik věcí, které jste pro sebe chtěli udělat, jste se letos už vykašlali? Jídlo? Kouření? Sport? Zdraví? Fakt se máte rádi?

Je vědecky dokázáno, že každé dokončení úkolu v nás vyvolá dávku radosti, úlevy a štěstí. Asi si každý uvědomuje, že k tomuto zjištění není vůbec žádná věda potřeba, je to prostě fakt. Škoda jen, že se na základě jakési pohodlnosti, která se v každém z nás skrývá, na tohle zapomínáme. Co si takhle dneska, nejpozději zítra udělat radost? Alespoň maličkou. Uvidíte, jak vás to nakopne :)

Mě plnění předsevzetí dohnalo opět do lékařské ordinace, kde jsem byla krutě zklamaná přístupem, ale to je trochu jiný příběh. Kdybych to brala jako vždy, mávnu nad tím rukou, zblajznu léky podobné těm předchozím na předcházejících třech receptech a držím krok. Jenže to bych na sebe zase pěkně prděla a slíbila jsem si opak. Zítra mě proto čeká vyšetření západní, nutno přiznat, že lehce protekční, v únoru medicína východní, společně s akupunkturou. Jsem zvědavá na to, zda bolí, nebolí, funguje, atakdále. Hlavně mě zajímá, jak to všechno dopadne a zda se budu moci za nějakou dobu radovat z toho, že se mi zase jednou podařilo splnit nějaký slib. I přesto, že byl sobecký a jeho plnění ve mně zrovna nevyvolávalo vlny nadšení z toho, jak děsně je zábavné.

Muselo to přijít. Každoroční předzvěst počátečního mučení na cestě za lepším já. Loni jsem se snažila být nenáročná, i když to nakonec vlastně nebylo vůbec lehké. Na druhou stranu mnoho z nás skončí ještě v průběhu ledna a během pár týdnů se pevná vůle promění v hromadu kreativních výmluv a návrat k jisté pohodlnosti, protože tací prostě jsme. Ne proto, že bychom byli špatní, líní a neschopní, jen je to jednodušší.

Uplynulý rok byl velmi úspěšný, až se mu skoro podařilo přehlušit věci, které pomalu, ale jistě lezly na povrch. Zabereme-li totiž naplno v jedné oblasti, ty další se automaticky odsouvají do pozadí a postupem času se na ně přestane myslet, začnou se zanedbávat, a to se dříve nebo později prostě musí projevit. Jediné, co je důležité si uvědomit, je to, že nikdy není pozdě. Nikdy není pozdě na to, aby člověk trochu zvolnil tam, kde je na výši a získanou energii začal konečně vkládat do vlastního zdraví, vztahů a aktivit ve volném čase.

Ta tam je doba, kdy jsem se na počátku roku zběsile hnala za tím být štíhlejší, hezčí, oblíbenější, abych to po chvíli mohla bez úspěchu zase vzdát, kynout a sunout se do ústraní. Nevím, kdy nastane ta doba, kdy na to člověk přijde, kdy „dospěje“ a uvědomí si, že o tomhle to není. Ono vůbec celá kauza „předsevzetí“ stojí za prd. Je jasný, že přelom roku přináší pomyslné záchytné lano, které svádí k tomu dělat blbosti typu „přestanu kouřit“, „zhubnu“, „budu míň pít“. Nelze to neříct – když to nedokážete během roku, asi se vám to nepovede ani tentokrát.

I já se toho lana chytám. Ne však proto, že mi dává novou příležitost, jak to zase zkusit. Jeho počátku jsem se chytla už v průběhu roku 2011, letos v lednu jsem navázala slibem všelijakých „maličkostí“, které se mi podařilo splnit a beru je teď už jako samozřejmost. V tuhle chvíli je „moje lano“ tisíce kilometrů dlouhé a můžu zase pracovat na tom, aby bylo za rok ještě delší a já mohla navázat dalšími a dalšími věcmi, které prostě vejdou ve všeobecnou platnost.

Nechci být štíhlejší – chci být zdravější.
Nechci víc sportovat – chci trávit víc času se svými bližními. Aktivně.
Nechci víc vydělávat – chci mít víc času mimo práci. Pro sebe, pro muže, jen tak.

Nic víc, nic míň. A co vy?

 

ImageJasně, že vím. Jsem průšvihář, lajdák a zase na to prdím. Jsem taková a vždycky jsem byla. Je to protivný, ale nebude to jinak. Asi každý (snad) pochopí, že se absolutním předmětem mého zájmu stal obchod. Bere veškerý čas, víceméně i ten volný. To málo co zbyde, provařím, propeču a prospím. Ale je to ono! I tak mě to ale mrzí. Tehdy, když jsem s tímhle rádoby veřejným deníkem začínala, napadlo mě, že už jsem dospělá a dovedu rozprostřít svůj čas a zájem do všech směrů, které mě „ba“. Buď nejsem dospělá nebo prostě jen zůstanu taková, jaká jsem se narodila.

Na druhou stranu to se mnou není zas tak zlé. Podívala jsem se totiž na předsevzetí, kterými jsem dala spoustu slibů sama sobě a musím říct, že nejsem vůbec zklamaná. Tenhle rok byl sám o sobě přelomový. Nejen bydlením, stěhováním, návratem k podnikání. Tím vším dohromady. Všechno tohle určilo náš další směr, smýšlení a postoj.

Chtěla jsem konečně začít dotahovat věci do konce. To, že dodnes svítíme doma žárovkami místo pořádných lustrů, nemění nic na tom, že se to daří. Nestalo se totiž to, že bych si řekla „jéje, jak já bych se chtěla vrátit zpět k tomu, co umím“ a nechala to zas a znovu vyšumět, jak mám v oblibě. Prostě jsem se zakousla, překonala pár pádů, nárazů a marné radosti a najednou se to prostě „stalo“. Nekrachuju, funguju, takže první úkol zřejmě splněn :)

Chtěla jsem víc číst. Není to zas tak dávno, co mi můj muž oznámil, že za měsíc toho přečtu víc, než on sám za celý život. V posteli a na gauči mám vysezený důlek, při cestě vlakem/autobusem/MHD mám vždy díky knize kabelku o dost těžší. Asi jo, mám ze sebe radost :)

Díky mnoha náročným obdobím jsem toužila po neúměrně větším množství smíchu a upřímné radosti, než jsem byla schopná dát dohromady dřív. Nepomohly k tomu jen splněné cíle, ale hlavně zákazníci, na které se prostě nemůžu ksichtit. On vás ten úsměv prostě nakazí, ať chcete nebo ne :)

Chtěla jsem být pozitivnější, nevidět věci tak černě a i z blbých situací umět vybruslit bez úhony a zkaženého dne. Co k tomu říct? Ne vždy se to podaří. To ale asi málokomu z nás. Nicméně mi žíly netrhají věci, ze kterých bych se asi dříve stavěla na hlavu.

K tvořící kapitole asi nemám co dodat. Kdybych netvořila, můžu to tu zavřít. Kdybych tvořila špatně, nikdo by sem nechodil. Kdybych netvořila doma, umřeme hlady a nebudeme mít možnost kazit si zdraví nadbytečným množstvím cukru ze všech těch vánoček a francouzských koláčů a muffinů a tak :) Takže tvořím až hrůza, musím se pochválit :D

Žij. To bylo poslední. Píšu tenhle článek, takže je asi všechno v pořádku :) Nicméně – žiju prací, možná bych to mohla trochu omezit a běhat víc venku, mezi lidmi a cpát se jídlem veřejně.

 

A jak jste na tom s uplynulým rokem a předsevzetími vy? Splnily se? Nebo jste je už zapomněli? 
Blíží se nám čas na to vymyslet nová, případně si připomenout ta letošní. Je totiž dost možné, že každý z nás tak nějak přehodnotil přístup k životu, zdraví, rodině, práci…kdo ví?

Příspěvek, který se mi povedlo nečekaně rozepsat už minulý týden, téměř ihned „po akci“, nicméně jsem se nedonutila ho dopsat celý. Vlastně jsem nevěděla jak a proč, a tak vůbec. Znáte to. V každém případě netrvalo ani tak dlouho se do toho pustit, což je vcelku výjimečný stav (alespoň pro mě). První na seznamu byla pita. Chléb, na kterém jsem byla jako menší doslova závislá. Nikdy jsem navíc nepochopila, jak dokáže někdo vytvořit cosi, co se tváří jako obyč placka, ale není.

Pita nebo chcete-li pitta, je chléb pocházející z oblasti Středního východu, ojevuje se převážně v arabské, středozemní a balkánské kuchyni. Jedná se v podstatě o placky, v nichž se rychlým pečením vytvoří jakási kapsa, kterou můžeme naplnit nebo chléb konzumovat jen tak, například k hummusu. Kdo z vás někdy jedl na dovolené falafel, s pitou se již určitě setkal.

V rámci jakési  terapie, jíž výroba těsta rozhodně je, jsem uplácala menší bochánek dle receptu ze stránek underthehighchair.com, kde recept vypadal neskutečně jednoduše. A taky, že byl. Akorát jsem nechala hlavu kdesi v oblacích (zřejmě ze šoku a nadšení, že se mi povedlo neotálet tak dlouho) a některé (téměř všechny) placky se mi při dokynutí přilepily na nedostatečně pomoučněný silikonový vál (který v nejbližší době vyhodím a nahradím pěkně fortelným dřevěným), můj největší nepřítel poslední doby.

Tímto se samozřejmě narušila část povrchu těsta a dělo se to, co popíšu dále. V nadšení jsem tedy vyválela osm tenkých placek, které se po poměrně pracném odlepení již vcelku jednoduše přenesly na plech po dvou kusech. Co nejrychleji, aby neuteklo moc tepla, jsem je přesunula do pořádně rozpálené trouby. A čekala.

A co se dělo? Něco, kvůli čemu jsem se do právě tohoto chleba pustila tak rychle. Placky se pomalu začaly nafukovat a byla to paráda (ano, často mám takovou dětskou radost z maličkostí). Před troubu jsem si doslova sedla a na dlaždicích s ledovým zadkem čekala, jak celá tahle nádhera skončí a zda se budou nafukovat do nekonečna. Najednou se stalo něco, co mi počáteční radost zkazilo, a sice to, že obě placky najednou splaskly. Za to může vál! A levé ruce a prázdná hlava.

Takhle to šlo téměř se všemi, poslední dvě krásky, válené a kynuté na pracovní desce, se povedly a všechno napravily. Následovala ovšem další hloupost, a to ta, že moje radost z nádherně nafouknutých „kapes“, nedovolila mozku udělat zásadní rozhodnutí – vytvořit z nich splácnutím pitu jak má být a nechat ji pohromadě pod poklicí vychladnout, aby zvláčněla. Proto se do druhého dne přetvořily v bylinkami a česnekem vonící kámen.

Nu nic, příště znovu a lépe. Co říci závěrem? V podstatě jsem celý proces pěkně pokonila, nenechte se mnou příliš inspirovat a vyvarujte se zbytečných (čti výše vypsaných) blbostí. Prostě u toho myslete. Stačí trošku, vlastně možná ještě míň :) Chlebu se musí věnovat pozornost – ne proto, že by to bylo nutné pro složitou přípravu, jen si to prostě zaslouží.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.