Coming soon: Z měšťáka vesničanem

Tak a je to tu – právě se nacházíme v úplně maximálně hektickém období a já v sobě objevuji netušené zásoby energie. Stěhování, balení, vybalování, chození do práce, po práci práce na projektu, pak zase balení, vyhození z práce (díky bohu za něj a dobře jim tak :D ), zařizování bytu, zařizování projektu, manželkování atakdále. Do toho všeho ještě mužovo státnicování. Je asi jasné, že toho máme až do míst, kam slunce nesvítí :) Ale je to skvělý!

Minulý týden nás polil ledový pot, a to ve chvíli, kdy jsme dostali seznam k vyfakturování víceprací. Auuu! 100 000,- Kč, které musíme někde vykouzlit. Neuhádali jsme to a vzpomínka na dny, kdy jsem vařila závity, abychom naobjednali věci, za které úplně maximálně ušetříme, abychom příliš nedopláceli, mě akorát rozčílila. Bylo to k ničemu, a to zjištění bylo vážně nepříjemné. Avšak ve chvíli, kdy jsme byt uviděli v celé jeho zatím holé kráse, nás to pomalu přešlo :) Jen bych chtěla vidět ten záchod, který si někdo z té předimenzované objednávky obložil. Musí být fakt krásný.

Plyne z toho ponaučení, že řemeslník a stavbyvedoucí má vždycky pravdu a  malý člověk prostě nemá šanci. Ale zpátky k samotnému procesu proměny měšťáka ve vesničana. Za Plzní už trávíme většinu času, protože tam máme hodně do čeho píchnout a ten zpěv ptáků je k nezaplacení. Průběžně jsme tu vše balili do krabic, takže stále více a častěji hledáme spodní prádlo a hrnečky a tak vůbec. Dnešek je zlomový den, kdy se všechny ty špatně popsané škatule přemístí na své mezistanoviště, abychom je o 10 dní později mohli dovézt do jejich nového domova. Čekají nás poslední tři noci, kdy budeme obývat skutečný holobyt jen o gauči a kartáčku na zuby. No a v úterý se definitivně rozloučíme a uzavřeme jednu éru, která sice nebyla příliš pohodlná a plná osobního soukromí, ale událo se v ní asi milion dokonalých věcí, které stojí za to neopomenout :)

Přeji vám krásný víkend! :)

Jak na běžícím pásu

Všechno děsně zanedbávám. Popravdě ani moc nestíhám vnímat okolí a počasí a vůbec nic, je to jak v letadle. Děje se moc věcí. Moc krásných a divokých věcí.

25.května dostaneme klíče od bytu, do kterého se nebudeme stěhovat už jen jako partneři, ale jako snoubenci. Po úžasně nečekané události, která byla tak kýčovitá, až to bralo dech a navždy se zapíše do těch nejbáječnějších vzpomínek. Momentálně žijeme ve skladišti. Už nemáme ani skříně na oblečení ani rotoped ani pytel na sezení, dokonce ani hromadu krabic, ve kterých je hromada věcí, které až teď zaručeně potřebujeme (až teď, když do nich prostě nemůžeme vlézt) :).

Dneska nás čeká další výlet na Prahu, do IKEY, kde si těch krabic nabalíme zase o něco víc. Vše dostává velmi konkrétní obrysy a musím říct, že navrhnout koupelnu a kuchyň se mi dost povedlo (pochválit se musím!) :).

Děje se kolem nás spousta věcí, které momentálně musíme řešit – stěhování, státnice, v tom nejlepším smyslu my dva a něco velkého, o čemž budu moci básnit, až to bude opravdu jisté a hotové, těšte se! :)

Krásnou neděli všem! :)

Střípek do mozaiky

Jeden z posledních západů slunce “tady”. Tady, kde to všechno začalo. Nový život, nové cesty, nová rozhodnutí. Západ, který mě dokázal zpočátku každý večer omráčit. Stávala jsem na balkoně, pozorovala věž katedrály, z truhlíků stoupala omamná vůně rostoucích bylinek. Se sklenkou vína v ruce to byla prostě paráda.

Jasně, tím vším začala doba plná nejistot, nemohla jsem sehnat práci a nezávislost, kterou jsem měla při podnikání byla ta tam. Jenže “tady” začalo i něco jiného, něco, co se nezapomíná. Něco, co mi dává sílu a čím budu žít zítra i za dvacet let, když mi někdo tam nahoře bude přát. Potkala jsem mého muže a večerní západy slunce jsme začali pozorovat spolu.

Dnes večer mi došlo, že z okna jsem se tu už hodně dlouho nepodívala. Začala jsem tenhle byt brát jako nutné přístřeší  do doby, než svůj život sbalíme do krabic a odstěhujeme jej o pár kilometrů dál. Proč vlastně? Je tohle naše lidská přirozenost? Objeví-li se něco lepšího, novějšího, hezčího, tak automaticky zapomeneme na to již obnošené? Asi ano.

Během dvou let, co tu žijeme, nám ten téměř dokonalý výhled zastavěli domem s ohromnou terasou. Ohňostroje, konající se na náměstí už nejsou vidět tak jako dřív, věž katedrály za novou střechou téměř zmizela. Barvy oblohy však zůstávají stejné. Až dnes, když se mi podařilo konečně zastavit, mi došlo, co všechno pro nás vlastně znamenají. A nechci na to zapomenout.

Nepodceňuj milé řemeslníky

Tak to pomalu začíná. Ještě, že už se blížíme do finále :)

Dlouze jsme zvažovali, zda do předsíně položit dlažbu na koso nebo na rovno. Při velikosti dlaždic, které jsme vybrali (60x60cm) si ani jeden z nás nedokázal představit, která možnost nejenže bude lepší, ale bude i lépe vypadat. Při rozhovoru s obkladačem jsme se tedy dohodli, že nám zkusmo položí pár dlaždic tak i tak. To proto, abych si to mohla lépe představit a odsouhlasit finální verzi. Super! Je na to čas, začne nejdřív s koupelnou, a pak se vrhne na chodbu. “Bude to minimálně týden trvat.” Oukej.

Nastal den, kdy jsem se měla za panem obkladačem vypravit, ale ouha – musela jsem na celý den do práce a nešlo se z toho vyvlíknout. Volám mu proto tedy hned ráno, abych se omluvila a nechala ho položit dlažbu na rovno, což jsme s mužem  zhodnotili jako nejlepší verzi (nebudu zastírat to, že prohlášení mých rodičů, že dlažba na koso vypadá jako položená za komunismu, mělo na naše rozhodnutí docela velký vliv).

Tak si tak vesele volám panu obkladači, on mě ještě veseleji pozdraví, společně se zachichtáme a já se jdu omluvit z domluvené schůzky a přednést naše přání. Načež mi pan obkladač skočí do řeči a uklidňujícím/veselým tónem mi oznámí “to nevadí, dyť já už to mám skoro hotový, dal jsem vám to na koso, do odpoledne to stihnu celý”. Prásk! :D Máme dlažbu na koso (cože to říkali naši o tom komunismu?).

Ready Steady Go!

Pamatujete si, jak se to táhlo? Asi ne, máte svůj vlastní život a ten se ubírá svým tempem :) Nedávno to byly stovky a stovky dlouhých dní plných těšení, avšak zatím bez vyhlídek. No a dnes je 15. dubna a pánové musí mít dle smlouvy za 15 dní hotovo. Stihnou to?

Musím říct, že to byl vcelku zábavný skororok (samozřejmě to vidím až teď, s dostatečným odstupem). Nemilý pan stavbyvedoucí se nám hezky srovnal (možná ho srovnal některý z budoucích majitelů bytu), zdárně jsme prošli všechny objednávky materiálu (ač se to zpočátku zdálo jako nekonečný boj a nevyřešitelná situace), a skutečně odborní pánové Elektrikář & Obkladač nám velmi pomohli a správně nás nasměrovali (a jako bonus navíc nám na tajňačku pomůžou s obkládáním kuchyně, což šikovně není ve standardu).

Výsledkem je to, že kuchyň už pomalu roste v dílně, koupelna se ode dneška obkládá a spotřebiče budou velmi brzy na cestě do svého nového domova. Sypu si popel na hlavu a tiše přiznávám, že jsem se ještě nedokopala k návrhu a objednání skříní a dávám si to jako úkol příštího týdne.

Jeden nemocniční

V plné polní čekajíc na propuštění z nemocnice rekapituluji poslední tři dny. Krom toho, že mi vážně chybělo jídlo, jsem zjistila, jak úžasnou rodinu mám. Pravidelné kontroly po telefonu, donáška těch nejnutnějších věcí až pod nos (ano, bez notebooku bych nepřežila) a uvědomění si toho, že těhle pár výjimečných lidí tu vždy bude jeden pro druhého napříč generacemi i příbuzenskými vztahy.

Všichni pořád toužíme po milionech a úspěchu. Jenže. Vedle mě leží paní, která v lednu na procházce přišla o manžela, který se jí v polovině věty skácel u nohou a už se neprobudil. Té samé paní teď, o tři měsíce později, vzali celé prso a z podnikatelské kariéry míří rovnou do invalidního důchodu, protože už prostě fyzicky nemůže. I přesto srší elánem, z rukávu hází jeden vtip za druhým. Miliony a úspěch? Snad až potom, díky. Rodina a zdraví! Jak málo stačí k uvědomění si toho základního při honbě za finanční nezávislostí.

Postřeh

Pomalu už se to začíná rýsovat. Pokukuju po stěhovacích kartonech, abych nám za několik týdnů sbalila život do krabic a posunula nás o pár kilometrů dál. Je to ukrutně příjemný pocit, speciálně díky nastupujícímu jaru, jehož vůně je vážně omamná. A to sluníčko! Teprve letos poznávám ten optimismus, stoupající s každým dalším stupněm na teploměru naplno. Prdím na alergii, která se na mě pomalu chystá, budu vesničan!

Pfff, ale do plánování dvou vestavných skříní se mi vážně, ale vážně nechce. Na druhou stranu – jak mi asi bude po tom, co to budu mít za sebou? :)

 

KRÁSNÉ JARO FŠEM! :D